Mesozoikum

Svrchní křída

16-1n.gif (4466 bytes) Obr. 16/1. Plošné rozšíření svrchní křídy na zmenšené přehledné geologické mapě Prahy a okolí.
Sestavil J. Kovanda

Svrchnokřídové uloženiny, které tvoří v Praze morfologicky nejvyšší plochá návrší (např. Vidoule, Petřín, Bílá hora), představují zbytky původně souvislého pokryvu sladkovodních a mořských usazenin. Jsou součástí české křídové pánve, která se rozkládá v severní polovině Čech a táhne se od státní hranice od Hřenska až k Blansku na Moravě. Do okolí Prahy zasahuje jen svým jz. okrajem. Proto zde nejsou zastoupeny všechny členy vrstevního sledu a také jejich mocnost není příliš velká. Zachovala se jen tato souvrství: perucké, korycanské, bělohorské a jizerské. Jejich názvy jsou odvozeny od typických míst jejich výskytu a pocházejí z minulého století, kdy jich poprvé použili J. Krejčí (1869) a později v řadě prací A. Frič. V nedávné době tyto termíny znovu zavedli S. Čech et al. (1980) a V. Klein (1989). Ve shodě s druhým z autorů řadíme obě nejstarší stratigrafické jednotky křídového vrstevního sledu v Praze a okolí do kategorie souvrství.


P e r u c k é   s o u v r s t v í

Vzniklo ve spodním a středním cenomanu (asi před 100 mil. let) jako usazenina potoků, řek, bažin a mělkých jezer. Tyto sladkovodní uloženiny vyplnily především nerovnosti na povrchu starších hornin. Tam, kde odolné horniny (především proterozoické buližníky a ordovické křemence) vytvářely hřbety a návrší, se perucké souvrství neuložilo. Bylo to především na rozsáhlé vyvýšenině směru JZ-SV, táhnoucí se od Unhoště přes Hostouň, Čičovice a Svrkyni k Tursku, a obdobně při s. okraji dnešního území Prahy na Ládví a dále k SV k Brázdimi. Dnešní rozšíření peruckého souvrství sleduje zhruba linii: Roblín, Třebotov, Velká Chuchle, Chodov, Uhřiněves, Šibřina a Úvaly. Jižně od této linie se setkáváme s jeho uloženinami jen výjimečně v podobě ostrůvkovitých reliktů.

16-2n.gif (29102 bytes) Obr. 16/2. Cenomanský pískovec v lomech z minulého století u Knieslovky nad Košířemi. K. Liebscher in: Šubert - Borovský et al., 1887

Plošně nejrozsáhlejší výskyty peruckého souvrství jsou při v. okraji Prahy mezi Horními Počernicemi, Újezdem nad Lesy a Horoušany, v okolí Dubče a Dolních Měcholup, na západě mezi Vysokým Újezdem, Třebotovem, Ořechem a Barrandovem. V těchto výskytech všude převládají hrubozrnné sedimenty - štěrky a písky, místy zpevněné v pískovce a slepence. Někdy je obtížné je odlišit od značně podobných uloženin třetihorních. Valouny ve slepencích a pískovcích jsou kromě převládajícího křemene tvořeny též buližníkem nebo křemenci, vzácněji drobami, vápenci a rohovci, ojediněle i granitem. Někdy jsou zpevněny železitým tmelem. Méně časté jsou v tomto území nálezy šedavých jílovců se zuhelnatělými rostlinnými zbytky. V širším okolí Mezouně byly těženy na malířské hlinky pestře zbarvené jílovce (žlutavé, rudohnědé, namodralé) místy s pisolitickou strukturou, které představují přeplavené jílovité zvětraliny, vzniklé v podmínkách subtropického podnebí.

V severní polovině území jsou horniny peruckého souvrství obvykle zakryty mladšími křídovými uloženinami. Na území Prahy vycházejí na povrch většinou ve svazích plošin a návrší. Perucké souvrství je zde tvořeno střídajícími se slepenci, pískovci, prachovci a jílovci. Pokud jsou horniny ve vrstevním sledu uspořádány od hrubozrnných k jemnozrnným (pozitivní gradace), lze je označit jako říční či jezerní cykly.

16-1n.jpg (17514 bytes) Foto 16/1. Cenomanské souvrství v příležitostném odkryvu u Kbel. Nápadná zelenavá poloha je glaukonitický pískovec, dokazující již mořské plážové prostředí.
Foto J. Rudolský

Slepence, místy též brekcie na bázi peruckého souvrství jeví obvykle znaky jen krátkého transportu a obsahují kromě křemene i úlomky hornin z podloží. Pískovce jsou převážně hrubozrnné, špatně vytříděné, někdy tmelené limonitem. Prachovce a jílovce jsou obvykle šedavé, většinou obsahují kolísající množství zuhelnatělých rostlinných zbytků, místy až tenké slojky nekvalitního hnědého uhlí. Stopy po těžbě jílovců a případných neúspěšných pokusech o těžbu uhlí lze najít na Petříně (Nebozízek), na Proseku, v Hloubětíně apod. Z jílovců peruckého souvrství jsou v Praze a okolí popisovány již od minulého století rostlinné zbytky. Jejich výzkumem se zabýval především E. Knobloch. Podle jeho údajů zde bylo zjištěno více než 100 rostlinných druhů. Krytosemenné rostliny převažují nad kapraďorosty a nahosemennými. Jsou to zbytky vegetace, která rostla za teplého klimatu v bažinách a v okolí vodních nádrží. Vyskytují se ale i listy, semena a plody druhů vysloveně suchomilných, které rostly dále od vodních ploch. Nejbohatší sběry fosilní květeny jsou uváděny z Klíčova (E. Knobloch et al., 1968). Kromě bylinných a keřovitých kapradin rostly v pražském okolí i stromovité jinany (Nehvizdy - A. Hluštík, 1977, 1986), platany, cykasy, byly nalezeny i šišky stromů podobných dnešním sekvojím, cypřišům, borovicím či jedlím. Nejrozšířenějšími rostlinnými druhy byly stromovité kapradiny Myrtophyllum geinitzi Heer a M. angustifolium (Vel.) Knobl.

16-3n.gif (7207 bytes) Obr. 16/3. Vývoj svrchní křídy v Hloubětíně podle A. Friče, 1869: a - silurské (správně ordovické!) břidlice; b - železitý slepenec; c - lupky Perucké; d - kvádrový pískovec Perucký; e - rozdrobený kvádrový pískovec; f - glaukonitický jíl Perucký; g - bělohorská opuka; h - diluviální hlína.

Mocnost peruckého souvrství je proměnlivá, od několika metrů až do 10-20 m. V případě výplně některých krasových dutin je mocnost ještě vyšší (V. Klein - P.Zelenka, 1990). Mocnosti jílovcových poloh, pokud jsou vyvinuty, se pohybují obvykle od několika decimetrů do několika metrů.

Ukládání sladkovodních usazenin peruckého souvrství bylo ukončeno ve svrchním cenomanu, kdy se hladina světového oceánu zvýšila natolik, že moře vniklo i do pražského okolí. Zpočátku docházelo i k míšení sladkovodních a mořských sedimentů (tzv. perucko-korycanské souvrství podle S. Čecha et al., 1980).


K o r y c a n s k é   s o u v r s t v í

Je výhradně mořského původu a má podstatně větší plošné rozšíření i ve vyvýšených částech předkřídového reliéfu.

Na většině území převažují písčité sedimenty oblasti přílivu a odlivu, pláží, mělkého moře a písečných valů. Po zpevnění z nich vznikly převážně středně zrnité a jemnozrnné křemenné pískovce s jílovitou základní hmotou. Jsou šedavé, bělavé nebo nažloutlé. Při jejich usazování působily mořské proudy, které směřovaly především od JZ k SV, tj. směrem do hlubších částí sedimentární pánve. Svědčí o tom sklon šikmého zvrstvení, zachovaného ve vrstvách pískovců. Místy se vyskytují tenké vrstvičky žlutavých nebo šedých písčitých jílovců.

16-2n.jpg (13886 bytes) Foto 16/2. Stěny bývalého lůmku v pískovcích perucko-korycanského souvrství v Praze-Střešovicích.
Foto J. Kovanda

Pískovce korycanského souvrství se vyskytují na větších plochách v okolí Rudné, Hostivic a Řep, Stodůlek, ve svazích Vidoule, Petřína a Bílé hory, ve Střešovicích a v okolí Horoměřic. Na pravém břehu Vltavy pak především pod Střížkovem a Prosekem, v okolí Horních Počernic, Jiren a Nehvizd, u Vinoře a Radonic a v širším okolí Brandýsa nad Labem. Jejich mocnost obvykle kolísá mezi 10-20 m.

 

Mělké a poměrně teplé svrchnocenomanské moře bylo oživené poměrně četnou faunou. Svědčí o tom nálezy zkamenělých misek mlžů a schránek plžů, jejich otisky, stopy po činnosti raků a krabů, červů apod. Z nejběžnějších zkamenělin je možné pro korycanské souvrství uvést mlžeProtocardium hillanum (Sow.), ústřice Rhynchostreon suborbiculatum (Lam.), plže Turritella granulata Sow., chodbičky raků (Ophiomorpha sp.) aj.

Na vyvýšených částech předkřídového podloží, zejména na elevacích mezi Hostouní a Turskem a mezi Ládvím a Brandýsem n. L. (viz perucké souvrství) se korycanské souvrství neusadilo buď vůbec, nebo jen v malé mocnosti. Kolem odolných, především buližníkových skalek, vznikaly sedimenty korycanského souvrství v tzv. příbojové facii. Především jsou to hrubozrnné slepence s valouny buližníku a křemene. Mezerní hmotu mezi valouny tvoří písčitý vápenec s drtí a úlomky, místy i celými silnostěnnými schránkami mořských živočichů, přizpůsobených podmínkám života v neklidném a rychle proudícím moři kolem útesů. K nejběžnějším zkamenělinám zde patří mlž Inoceramus pictus Sow., amonit Mantelliceras mantelli (Sow.), různé druhy korálů a rudistů, ježovky Cidaris sorignetti Desor., ústřice Exogyra reticulata Reuss a E. sigmoidea Reuss. Mocnost příbojové facie korycanského souvrství dosahuje obvykle jen několika dm až m.


B ě l o h o r s k é   s o u v r s t v í

16-4n.gif (7912 bytes) Obr. 16/4. Transgrese svrchní křídy (bělohorského souvrství a korycanských vrstev) na elevaci podložního proterozoika v příležitostném odkryvu - výkopu pro plynovod mezi Čakovicemi a Letňany z roku 1989: 1. spraše s degradovanou černozemí na povrchu; 2 - slínovce bělohorského souvrství; 3 - zelené glaukonitické, jílovité, středně zrnité pískovce bělohorského souvrství se slepencovitou polohou na bázi; 4 - středně až hrubě zrnité subhorizontálně zvrstvené pískovce korycanských vrstev; 5 – středně až hrubě zrnité, šikmo zvrstvené pískovce korycanských vrstev; 6 - fylitické drobové břidlice svrchního proterozoika; 7 - litologický přechod a 8 - ostré erozívní rozhraní. Orig. J. Valečka

Bílá hora v Praze (380 m n.m.), kde jsou uloženiny tohoto souvrství nejtypičtěji vyvinuty, dala jméno jedné z nejrozšířenějších stratigrafických jednotek celé české křídové pánve. Stáří tohoto souvrství je spodní a střední turon. Ve sledovaném území se tyto sedimenty zachovaly s. od linie Rudná, Jinonice, Horní Počernice, Nehvizdy. Kromě již zmíněné Bílé hory, Petřína a Vidoule se bělohorské souvrství vyskytuje i v okolí Hostouně, Středokluk, Buštěhradu, Horoměřic, Radonic, Zelenče, Mstětic a Toušeně. Často je zakryto čtvrtohorními sedimenty, především sprašemi. Kromě nejspodnější části, kde jsou vyvinuty v malé mocnosti ještě písčitojílovité sedimenty s glaukonitem a nad nimi někdy měkké vápnité jílovce, je převážná a nejtypičtější část souvrství tvořena pevnými deskovitými a lavicovitými písčito-prachovovitými vápnitými jílovci a písčitými slínovci, místy prokřemenělými nebo silněji vápnitými. Celý tento komplex hornin, spjatý vzájemnými přechody, byl dříve souborně označován jako "opuka". Jako technický termín se užívá tento název dosud. Protože tyto horniny často obsahují rovněž vyloužené zbytky (především jehlice) mořských hub (Spongií) jsou někdy označovány též jako spongility. Byly dříve těženy na řadě míst jako kvalitní stavební kámen a můžeme se s nimi setkat na četných pražských stavbách (největší z nich je pravděpodobně Týnský chrám a "hladová zeď" na Petříně). Nejrozsáhlejší lomy byly na Strahově (R. Šimek, 1970). Vzhledem k malé odolnosti k současných agresivním atmosferiliím je třeba na většině staveb celé bloky těchto hornin vyměnit za čerstvé a ty před vsazením složitě konzervovat. Pro stavební účely je v současnosti v provozu jediný rozsáhlejší lom s kvalitním kamenem u obce Přední Kopanina.

16-5n.gif (9471 bytes) Obr. 16/5. Opukový lom z konce minulého století na Bílé Hoře.

Písčité slínovce bělohorského souvrství jsou poměrně chudé na zkameněliny, ale přesto během dlouholeté těžby byly z nich získány některé velmi pěkně zachované exempláře vůdčího spodnoturonského mlže Inoceramus labiatus (Schloth), Lima tecta Goldf., amoniti Colignoniceras woolgari (Mant.), ryby, pecteni, ústřice, přímo z Bílé hory i nález vodního ještěra plesiosaurida Polyptychodon interruptus Owen (J. Augusta, J. Soukup 1939). Průměrná mocnost bělohorského souvrství dosahuje 25-30 m.

Ještě počátkem usazování bělohorského souvrství vznikaly ojediněle v okolí podložních elevací horniny v příbojové facii (obdobně jako v době sedimentace korycanského souvrství). Slepence s organodetritickou vápencovou základní hmotou případně měkké slínovce s mikrofaunou a žraločími zoubky se zachovaly např. v Bělokách, Tuchoměřicích-Kněživce, Čimicích, na Ládví a na Kuchyňce u Brázdimi. Ojediněle se nahromadily též drobné fosfatizované rybí koprolity a žraločí zoubky (např. na křemencovém hřbítku u Třebonic). Mocnost bělohorského souvrství v tomto vývoji dosahuje několika dm až metrů.


J i z e r s k é  s o u v r s t v í

K této stratigrafické jednotce střednoturonského stáří byly zařazeny J. Valečkou (in J. Straka et al., 1988) prachovité slínovce o mocnosti kolem 20 m v širším okolí Klíčan, Bořanovic a Sedlce při s. okraji mapy. Vzhledově se neliší od podložních slínovců bělohorského souvrství, ale obsahují některé typické střednoturonské mikrofosilie (dírkovce). Z větší části jsou zakryty mladšími pokryvnými útvary.

Mladší křídové sedimenty se v Praze a jejím blízkém okolí nezachovaly. I když můžeme předpokládat jejich původní výskyt, podlehly beze zbytku pozdějšímu odnosu (denudaci).

Podrobné novější údaje o sedimentech křídového stáří v Praze a okolí jsou shrnuty v edici tištěných základních geologických map 1:25 000 a vysvětlujících textech k nim.