Pražské podzemí a jejich environmentální rizika

Úvod a historie výzkumů

Paralelně s rozvojem tzv. městské geologie se v posledních letech intenzivně rozvíjí i městská speleologie. Impulz vyšel ze zemí, kde umělé podzemní prostory představují vážnou překážku územního plánování a často navíc hrozí propady a řícením budov. (Např. v Paříži vytváří systém podzemních lomů a prospekčních štol z konce 18. století labyrint o délce přes 700 km a některé městské čtvrtě jako Latinská čtvrť nebo části Meudonu jsou poddolovány asi ze 40 % své celkové plochy). Praha nemá rozsáhlé městské podzemí, spíš jen soubor menších, navzájem nespojených podzemních objektů nejrůznějšího stáří, které se přesto čas od času projevují na povrchu propady jako např. na Proseku a ve Střešovicích nebo svahovými pohyby, jak je tomu na Petříně a Strahově.

Již v 70. letech minulého století zkoumal prof. A. Frič Dvoreckou jeskyni v Podolí, která tehdy měla délku 60 m. Téměř současně dochází k prvním soustavněji sledovaným nálezům pleistocenní zvířeny v Prokopské jeskyni, které jsou spjaty se jmény badatelů J. Kafky a J. Woldřicha a bedlivě sledovány spisovatelem J. Arbesem. Známý cestovatel J. Kořenský pravidelně navštěvuje Prokopskou jeskyni. Upozorňuje rovněž na unikátní dutinu posetou velkými krystaly křemene v Šárce. V tomto prvním období výzkumu pražského podzemí je pozornost soustředěna především na jeskyně a jejich "diluviální" výplně. Mezi léty 1900-1945 se setkáváme jen s nečetnými a špatně dokumentovanými výzkumy, které vesměs souvisí s asanacemi, rekonstrukcí Pražského hradu, Staroměstské radnice, románských domů Starého Města a hlavně s výstavbou na svou dobu neobyčejně zdařilé Lindleyovy kanalizace. Počátkem roku 1944 věnují Němci zvýšenou pozornost všem podzemním prostorám. Vzniká plán na vybudování továrny Junkers v podzemí Prokopského údolí a dochází k ražbám podzemních provozů pod Branickou skalou a v Šárce. Po válce jsou objekty prázdné až přibližně do roku 1953, kdy se některé z nich upravují pro potřeby civilní obrany. Výzkumů je stále velmi málo.

Mohutným impulzem je až stavba Severního Města zahájená počátkem 60. let a sesuvy na Petříně a Strahově v létech 1965 a 1967. Tato etapa inženýrsko-geologických výzkumů pražského podzemí je spjata s firmou Geoindustria n.p. a zvláště se jmény K. Němeček, R. Šimek, L. Řepka aj. Zapomenuté archivní materiály o dolování uhlí a železných rud na území Prahy objevuje J. Čarek. Koncem 60. let se do výzkumů začínají zapojovat jeskyňáři. Skupina V. Vojíře zmáhá a dokumentuje petřínské štoly, F. Skřivánek, J. Hromas a další se věnují prakticky všem dosažitelným podzemním prostorám na území Prahy. Během několika let je objeveno a zdokumentováno několik kilometrů nových chodeb v pražském podzemí - zvláště na Prosecké plošině, Strahově a pod Břevnovským klášterem. V současné době eviduje Česká speleologická společnost na území města asi 170 větších či jinak zajímavých objektů speleologického zájmu. Ty nejdůležitější jsou stručně popsány v následujících kapitolách.


Krasové jeskyně

Barrandienské paleozoikum v karbonátovém vývoji zasahuje na území hlavního města širokým pruhem ležícím přibližně mezi Braníkem, Hlubočepy a Radotínem. Z celé oblasti je dnes známo asi třicet menších krasových dutin, které však mohou zasahovat hluboko pod současnou erozní bázi, jak o tom svědčí nález jeskyně pod pilířem Barrandovského mostu. Často zcela nečekané odkryvy v lomech ukazují, že s jeskyněmi se můžeme setkat ve vápencové části Prahy prakticky kdekoliv.

Nejdůležitější pražskou jeskyní byla (dnes již odlámaná) jeskyně sv. Prokopa v Prokopském údolí. Až do 19. století představovala druhou nejdelší jeskyni Českého krasu a význačné barokní poutní místo. V roce 1883 v ní byly poprvé nalezeny zbytky člověka, které však byly identifikovány až Vlčkem (1952). Jeskyně byla 120 m dlouhá a měla puklinovitě korozní charakter místy s krápníkovitou výzdobou (viz obr. 30/1).

Důležitým zdejším krasovým problémem je podzemní hydrologie. Obě obšírné historické zprávy o Prokopské jeskyni (K. V. Zap a J. Arbes in V. Cílek, 1993) se totiž zmiňují o podzemním toku, který však při lámání kamene nebyl nalezen, takže se zdá, že pod spodní etáží lomu existují další zatopené krasové dutiny protékané vodou. Rovněž v nedalekém lomu v Jezírku u Hlubočep došlo v roce 1912 při lámání kamene k tak náhlému průvalu podzemních vod, že dělníci stěží stačili odpřáhnout koně od povozů odvážejících kámen.

V posledních letech byly vrtnými pracemi na území Českého krasu objeveny relikty velkých krasových depresí, které dosahovaly rozměrů velkých závrtů Slovenského krasu, ale které jsou dnes pohřbeny pod mladšími sedimenty. Jednou z takovýchto depresí o délce asi 400 m, šířce okolo 100 m a hloubce 30 m je tzv. Bílá rokle mezi lomem Vysoká, Žvahovem a Zlíchovem, která zde vytváří táhlou sníženinu na boku Prokopského údolí. Tato deprese je vyplněna sutěmi a krasovými brekciemi místních vápenců, které jsou díky intergranulární korozi a mechanickému infiltračnímu splavování křemenného siltu a kaolinit- illitických zvětralin změněny na rozpadavou kaolinitickou zvětralinu, která sice na první pohled připomíná původní vápence, ale obsahuje jen 1 - 5 % CaCO3.

Obdobné zvětraliny jsou na území Prahy a Třebotovské plošiny vůbec vyvinuty v podobě velmi nepravidelných i přes 20 m mocných zvětrávacích horizontů, které mají velký vliv na dnešní modelaci terénu, zvláště jsou-li zasaženy kvartérní erozí. Pruh kaolinických zvětralin pokračuje od Zlíchova i na druhou stranu Vltavy do údolí mezi Braníkem a Dvorci, kde má zřejmě za následek tvorbu bočního údolí. Kaolinické zvětraliny nalézáme rovněž na boku Vltavy pod Barrandovem a v nekarbonátových horninách na bocích Šáreckého a Únětického potoka. Předpokládáme, že tyto měkké k selektivní denudaci silně náchylné horniny sehrály poměrně značnou roli při tvorbě reliéfu Velké Prahy. Jedny z nejinstruktivnějších profilů tohoto druhu leží právě mezi hlubočepským hřbitovem a odlámanou jeskyní sv. Prokopa, která pravděpodobně vytvářela společně s krasovými vývěry v hlubočepském Jezírku podzemní hydrologický systém spjatý s odvodňováním deprese Bílé rokle.

Pod Butovickým hradištěm v Prokopském údolí se nachází systém tzv. Korálových nebo též Klukovických jeskyní. Další drobné dutiny byly zdokumentovány v Radotínském údolí pod Zadní Kopaninou, v lomech pod Barrandovem a na dalších místech. I když krasové jeskyně na území Prahy nejsou ani velké ani nemají krápníkovou výzdobu, jsou velmi důležité z několika hledisek: jejich sedimenty umožňují poznat nedávnou geologickou historii Prahy a rekonstruovat tak přírodní prostředí zvláště jižní části Prahy za posledních přibližně 100 tisíc let. Zároveň jeskynní výplně poskytly velmi cenné nálezy pleistocenního člověka a další archeologické objevy (viz např. V. Ložek - I. Horáček, 1982, Vlček, 1952). Z inženýrsko-geologického hlediska je velmi důležitá pravděpodobná existence dosti rozsáhlého zvodnělého krasového systému v okolí Bílé rokle v Prokopském údolí i možnost výskytů menších krasových dutin prakticky kdekoliv ve vápencové části Prahy. A konečně z geomorfologického hlediska jsou neobyčejně instruktivní profily intergranulárně zvětralými vápenci nahrazenými křemen-kaolinickými zvětralinami v lomech mezi Řeporyjemi a Zlíchovem, které ukazují, jak se kořenové zóny mezozoicko-paleogénních zvětrávacích horizontů uplatňují v současném reliéfu (P. Bosák - V. Cílek - J. Bednářová, 1993).


Pseudokrasové dutiny

Známý cestovatel J. Kořenský zachytil unikátní, dnes však zničený nález pseudokrasové dutiny v Šárce roku 1883 slovy: "Dunění skály upozornilo skalníky na blízkost dutiny. Byla 6 m dlouhá, 2 m vysoká a 2 m široká. Její stěny byly porostlé nádhernými krystaly křemene, jednotlivě i v drůzách. Mnohé krystaly vážily několik kilogramů, největší z nich pak 3,5 kg. Tyto veliké krystaly byly nahnědlé nebo šedobílé, menší pak poloprůhledné nebo zcela čiré". Kromě tohoto nálezu z Šestákova lomu (J. Kořenský, 1884), známe z Šárky několik menších gravitačních puklin a prostor pod zřícenými kameny. Skutečně důležitá je však jiná skupina pseudokrasových dutin.

Obecným znakem svrchnokřídových pískovců na okrajích plošin např. na Proseku, Vidouli, Strahově aj. je sjíždění pískovcových bloků po svazích (tzv. cambering) do údolí po zvodnělé vrstvě podložních jílovců. Na všech těchto místech do vzdálenosti 50 i více metrů od okraje plošiny se můžeme setkat s úzkými kolmými, otevřenými puklinami (zv. gulls) o šířce 5-30 cm a délce i přes 10 m. Např. 29. 3. 1961 vznikl u Hladové zdi na Petříně u Malé rozhledny propad, který přecházel v 9 m hlubokou komínovitou propast, na jejímž dně vznikla asi 10 m dlouhá a až 1,5 m široká puklinovitá jeskynní chodba na obou koncích ucpaná zvětralinami. Jednalo se o propad terénu nad zející puklinou vzniklou v souvislosti s rozsáhlými svahovými pohyby petřínské stráně, které v dalších létech nabyly katastrofických rozměrů při nichž zlikvidovaly lanovou dráhu. I přes opakovaná varování geologů dochází k zakládání staveb blízko okrajů křídových plošin, které na zvýšené zatížení někdy reagují plouživými pohyby a narušením zástavby vedoucímu až k likvidaci staveb.


Podzemní lomy

S problematikou stability okrajů křídových plošin úzce souvisí otázka podzemních lomů. Definujeme je jako místa, kde byly hornickým způsobem dobývány stavební suroviny.

Podzemní lomy známe např. z celé středozemní oblasti, Anglie, Německa, Belgie a z jiných zemí. V Čechách známe několik desítek míst, kde byly stavební suroviny těženy v podzemí (Českolipsko, Pašinka u Kolína, Loreta u Klatov aj.). Důvodem většinou bývala velká mocnost skrývky anebo majetkové poměry, kdy byla tolerována těžba pod cizím pozemkem, ale ne poškození pozemku samotného povrchovým lomem.

30-2n.gif (7400 bytes) Obr. 30/2. Nejrozsáhlejší zbytek podzemního dobývání písku na Proseku pod ulicí Nad Kundratkou. Celková délka chodeb zvaných "Močálka" přesahuje 0,5 km. Mapka zachycuje stav z počátku roku 1992. Archiv České speleologické společnosti - SPEA.

Klasickou pražskou oblastí podzemních lomů je pruh mezi Čertovým vrškem v Libni a okrajem křídové plošiny v Hloubětíně.

Chodby pražských lomů většinou kopírují tektonické linie, podél kterých se vsakuje voda, hornina je zde nejměkčí a dá se dobře kopat, takže výsledný tvar je značně nepravidelný a připomíná jeskyni. Předmětem těžby býval většinou rozpadavý pískovce peruckých vrstev (svrchní křída) s kaolinickým tmelem. Písek byl využíván jako štuk, slévárenské písky, jako přísada do pískových mýdel, na drhnutí nádobí a na posypání podlah. Nejstarší nejasné zprávy o pražských podzemních lomech známe ze 17. století, ale maximum těžby probíhalo ve druhé polovině 19. století s dozvuky ještě po 1. světové válce.

30-1n.jpg (12756 bytes)

Foto 30/1. Chodby po dobývání písku na Proseku-Močálce. Stav z roku 1987. Vodní jezero bylo způsobeno vadnou kanalizací. Po zatopení chodeb došlo k jejich náhlému řícení, které bylo zastaveno až ražbou nové kanalizační štoly směřující od křižovatky ulice Na stráži a ulice Nad Kundratkou k domu čp. 304. Foto J. Brožek

Mezi nejvýznamnější objekty tohoto druhu patří asi 800 m dlouhý labyrint Močálky v Proseckých skalách a o něco kratší, ale mohutnější podzemí Bílého koně v hloubětínských Hutích s chodbami o výšce až 5 m. Menší podzemní objekty leží v lomu Podkova u bývalého muničního skladu v Hloubětíně, v blízké Višňovce, u bývalé restaurace Amerika na Proseku, v zástavbě Vinoře a na dalších místech. Druhou oblastí podzemního dobývání býval okraj Střešovic se zaznamenanými propady u sv. Norberta a zvláště areál Rošického stadionu a bývalého spartakiádního stadionu na Strahově. V několika případech bylo podzemí asanováno nákladným způsobem - vylitím betonem jako např. v ulici Nad Kundratkou a Nad Krocínkou v Praze 9 nebo pod pilotem č. 62 na Rošického stadionu.

30-3n.gif (5540 bytes) Obr. 30/3. V ulici Nad Krocínkou mezi Prosekem a Klíčovem došlo k propadu trolejbusu. Báňským výzkumem byl objeven labyrint chodeb, sloužících v minulosti k těžbě písku. Podzemí bylo asanováno velmi nákladným způsobem - celé zaplněno betonem. Archiv České speleologické společnosti - upravená mapa L. Hrdličky.


Vodovodní a jímací štoly

30-2n.jpg (12767 bytes) Foto 30/2. Krocínka - Na Klíčově, Praha 9. Profil chodbou v jz. části labyrintu obcházející zavalenou partii. Chodba byla ražena po puklině, patrné na stropu chodby. Foto z archivu L. Hrdličky

Praha patří mezi města s nejstaršími spádovými vodovody vybudovanými na sever od Alp. Již Karel IV. rozhoduje o vybudování Hradního vodovodu, protože hradní studna na 3. nádvoří má i přes hloubku 67 m přítok jen 0,08 l/sec. Gravitační vodovod jímal prameny křídové zvodně z rozhraní nadložních korycanských a bělohorských souvrství s nepropustnými podložními peruckými jílovci nebo jílovitě zvětralými ordovickými břidlicemi.

Základem Hradního vodovodu byly dvě větve z obou stran střešovické tabule. Jižní větev směřovala od Kajetánky přes Boleslavovu ulici ke Strahovské bráně a do Loretánské ulice. Větev severní jímala prameny pod Střešovickou nemocnicí, Veleslavínem a Bílou horou. Postupně, jak vzrůstaly nároky na vodu byla prodlužována až k Litovickým rybníkům. Na počátku každé větve byla soustava jímacích štol, které sváděly vodu do rybníků, jež sloužily jako rezervoáry (např. rybníky na Kajetánce, Libocký rybník). Odtud byla voda vedena dřevěnným nebo keramickým potrubím do lokální jímky v historickém objektu. Jímka měla obvykle přepad, kterým byla nadbytečná voda odváděna do sousedního domu, anebo jako na Pražském hradě - do malostranských domů. Odpadní voda bývala rovněž jímána a zadržována stavidlem a byly jí čas od času proplachovány kanalizační stoky, které ústily buď do svahů pod domy (Úvoz) nebo do Vltavy či městského příkopu.

30-4n.gif (12728 bytes) Obr. 30/4. Plán sítě vodovodních rour v Novém Městě podle D. Madlera z roku 1728. Voda se čerpala z Vltavy vodárenskou věží Novoměstskou a věží u Nových mlýnů.
Převzato: Vogel, 1963

Většina pražských domů však bývala odkázána na vodu poříční zvodně, čerpanou buď přímo z řeky nebo ze stovek studní, které bývaly v románské době z obranných důvodů ve sklepích domů, ale v gotické době se stěhovaly na zadní trakty dvorků, bohužel často i do blízkosti odpadních žump. Nejdelší z asi 10 jímacích štol Hradního vodovodu leží v bočním údolí záp. od Hvězdy a je dlouhá přes 300 m. Většina jímacích štol vznikla v letech 1540-1570 a byla několikrát rekonstruována a prodlužována.

Téměř současně byly do vodních štol svedeny i potoky tekoucí od Petřína přes Karmelitskou ulici na Maltézské náměstí a dál Vodní uličkou. Na Maltézském náměstí se k této štole připojovala větev od Tržiště a Prokopské ulice. Rovněž na Brusnici při ústí do Chotkovy ulice byl vybudován mlýn s rybníčkem a Brusnice svedena podzemní stokou na Klárov a k Cihelné ulici. Menší prameny daly vznik několika systémům lokálního odvodňování - např. v domě U sklepa svatojánského v Nerudově ulici byla jímána voda z pramenné linie a svedena do štoly vybudované před rokem 1543; ta zásobovala vodou několik malostranských domů (Zámek, 1971). S různě zachovanými zbytky vodních a kanalizačních štol se můžeme setkat zvláště ve svažitém terénu nebo v blízkosti hradního příkopu a Vltavy ve většině domů historického centra. Ojedinělým projektem svého druhu je však systém asi 20 štol o celkové délce přes 2 km v hlavní křídové zvodni petřínské stráně a v menší míře v sekundárních zvodních sesuvných jazyků.

Podobně jako u břevnovského kláštera sv. Markéty určily přírodní podmínky i místo strahovského kláštera, který byl od samých začátků budován tak, aby voda z pramenů petřínské stráně samospádem stékala do lichoběžníkového románského rezervoáru v Rajském dvoře kláštera. Románský vodovod strahovského kláštera představuje jeden z nejstarších a nejdůmyslnějších vodovodních systémů své doby, který přes mnohé přestavby sloužil až do roku 1906, kdy nová kanalizace vyřadila a zaslepila staré odvodňovací systémy, zejména tzv. Grosse Abzug-Stollen o délce asi 600 m. Výsledkem nezájmu o odvodnění Petřína a Strahova je zvodnění podloží a svahových sutí, které společně s okraji plošin sjíždějí do údolí. Zatímco oblast v okolí Nebozízku byla ražbou moderní odvodňovací štoly víceméně stabilizována, není dodnes uspokojivě vyřešena stabilita Strahovského kláštera. Na příkladu Břevnovského kláštera se jako optimální řešení jeví úplná rekonstrukce historické vodovodní a kanalizační sítě. Opakovaně je nutné zdůrazňovat nutnost dobré drenáže hlavní křídové zvodně, protože rekonstruované štoly bez pravidelné údržby rychle chátrají a vedou k opakovaným haváriím.


Rudolfova štola

30-3n.jpg (14066 bytes) Foto 30/3. Rudolfova štola z roku 1593 spojující levé nábřeží Vltavy s regionem Stromovky.
Foto J. Brožek

Představuje jedno z nejdůležitějších českých podzemních děl vůbec. Spojuje levé nábřeží Vltavy u Švermova mostu u domku správce štoly zv. Havírna čp. 2113 s vodohospodářským domkem čp. 1797 u Šlechtovy restaurace ve Stromovce. Zkracovala meandr Vltavy a přiváděla vodu do rybníků ve Stromovce. Průměrná šířka je 0,7 - 1,0 m a výška 2 - 3 m. Jedná se o přímou jednoduchou chodbu o délce 1102 m. Součástí štoly jsou čtyři šachtice o hloubce 22 - 49 m a profilu 3,25 x 1,25 m, z nichž dvě ústí na povrch na Letné. Císař Rudolf II. rozhodl o stavbě v r. 1581. Řízením prací byl pověřen pražský mincmistr Lazar Ercker a průběh štoly zaměřen měřičem Jiřím Oederem. K práci byli přizváni kutnohorští havíři. 17. června 1593 byla provedena poslední prorážka a v ústí ve Stromovce byl zaklenut kámen s císařským znakem. V témže roce zakreslil plán štoly pro císaře Isák Phendler. Od té doby pokračuje série úprav a rekonstrukcí, z nichž poslední probíhala v několika minulých létech. Štola bude i nadále sloužit svému původnímu účelu. Místy má pěknou krápníkovou výzdobu.

30-4n.jpg (10064 bytes) Foto 30/4. Záznam o opravě Rudolfovy štoly v roce 1779.
Foto J. Brožek


Pražské šachty

30-5n.gif (5060 bytes) Obr. 30/5. Vyhrazená kutiště na území Proseka a Vysočan. Tečkované plochy značí parcely, na kterých se kutalo, malé kroužky značí vyhrazená kutiště, šipky ukazují na vstupy do štol a šachet. Jméno označuje majitele, divoká těžba není v mnoha případech podchycena.
Převzato: J. Čarek, 1972

Nejstarším pražským dolem je důl sv. Antonína Paduánského založený v roce 1767 v hloubětínských Hutích. Těžil špatné křídové uhlí s vysokým obsahem sulfidů, které byly praženy a louhovány za účelem výroby české kyseliny sírové - olea a hlavně kamence. O rok později vznikl na Chodovci další kamencový důl zpracovávající ordovické břidlice se sulfáty. Hloubětínské hutě se staly hlavním centrem další hlubinné těžby v Praze. Zvláště na návrší Zlatý kůň mezi autobusovým depem Klíčov a Kbelským letištěm bylo vydáno několik desítek povolení k těžbě uhlí (např. v roce 1820 bylo vydáno celkem 10 povolení). Z geologické situace můžeme odhadnout, že nekvalitní slojka se nalézala asi 12 - 25 m pod povrchem a její mocnost se počítala na dm. Uhelný jílovec zapadající k severu je odkryt nejenom v bývalé cihelně v Hloubětíně, ale zvláště v podzemí asi 200 m dlouhé chodby, ústící v horní části sadu Višňovky. Hlavní rozmach těžby na Zlatém koni byl v letech 1800-1860. Později jsou šachty zaváženy nebo se přechází na podzemní těžbu slévárenských písků. V roce 1967 došlo v Hutích u domu čp. 21/11 k propadu do podzemní komory dlouhé asi 15 m, která představovala snad poslední zbytek nejstaršího pražského dolu. Jedinými stopami dobývání uhlí na Hloubětíně jsou poměrně rozsáhlé odvaly v dolní části Hutí.

Těžba uhlí na Petříně se koncentrovala do prostoru mezi restaurací Nebozízek a Hladovou zdí. Již v roce 1821 požádal F. Kurz z Krče o povolení těžit uhlí v zahradě Hasenburg, jak se dřív říkalo Nebozízku. V roce 1846 nechal razit F. Schusta (též psáno Šusta) štolu, kterou dnes označujeme číslem X. a která je přístupná ze spíže restaurace Nebozízek. V roce 1969 byla vyzmáhána na délku 49 m, ale podle dochované dokumentace je podstatně delší.

Nad horním jezírkem nad letohrádkem Kinských leží štola č. XI. Je to několikrát zalomená, jednoduchá chodba o celkové délce 287 m. V červenci r. 1842 dostal povolení kutat na vinici Ráj Josef Záhora a spol. a to na dvou mírách - Josef a Vavřinec. Dostal se do sporu s hrabětem Kinským, který mu narušil dědičnou štolu i s vojenskou správou, která se bála porušení hradeb: k těmto sporům byl nakreslen plán se Záhorovými štolami, z nichž dnes můžeme identifikovat Strahovskou štolu č. XI. Později sloužila jako zdroj vody do kláštera sv. Gabriela v Holečkově ulici. Vydatnost vody štoly neustále stoupá z původních asi 1,3 l/sec na dnešních téměř 16 l/sec! Jev je způsoben špatným stavem vodovodní a kanalizační sítě.

Jedná se o obecný, velmi znepokojivý jev nejenom z ekonomického hlediska, ale také z důvodů porušení základových poměrů. Asi 160 m sev. od dřevěnného kostelíka leží 74 m dlouhá štola č. XIV, která vyplavuje kousky uhlí, z čehož můžeme usuzovat na další uhelnou štolu. Průzkumné práce a vrty na uhlí rovněž probíhaly v Motole a na Vidouli, ovšem bezúspěšně.

30-6n.gif (8146 bytes) Obr. 30/6. Přehled hlavních lokalit prospekce a těžby uhlí, železných rud a kamence na území Prahy. Jednotlivé body neodrážejí skutečné těžby, ale i žádosti o těžbu podané na pražský magistrát. Ve středu města nebylo ve skutečnosti uhlí nikdy těženo - dolování se soustředilo na dvě oblasti: na návrší Bílý kůň nad Hloubětínem a na Petřín mezi Nebozízkem a Kinskou zahradou. Železné rudy byly těženy nehlubokými jámami, zálomy a vzácně i štolami zvláště na Červeném vrchu, Jinonicích, Tróji a Libni. Na ostatních místech se vesměs jednalo o povrchové sběry železitých pískovců, např. na Malé Straně a v okolí Hlubočep. Kamenec a česká kyselina sírová byly získávány z impregnací sulfidů ze svrchnokřídových uhelných jílovců nebo z tmavých ordovických břidlic.
Převzato: J. Čarek, 1972

Dvakrát ve svých dějinách byla Praha také železářským centrem. Poprvé v době římské a za Germánů, kdy v oblasti mezi Roosveltovou ulicí, třídou Jugoslávských partyzánů a Vltavou pracovalo několik desítek železářských pecí a podruhé v období 9.-10. stol. a na počátcích českého státu. Z rozptýlených nálezů uveďme alespoň zachované železářské pece odkryté ve sklepení Betlémské kaple při její rekonstrukci v 50. letech. Kromě řady ordovických výskytů byla jako ruda těžena a zpracovávána železitá partie na bázi křídového souvrství a rozptýlené ferikrety typu Sulava z miocenních teras. Kromě krátké štoly u zoologické zahrady v Tróji, štolky nejasného účelu do diabasové skalky pod Jenerálkou se s podzemním dobýváním železných rud se můžeme setkat na kutišti na Červeném vrchu v boční rokličce pod tramvajovou smyčkou na Evropské třídě. Ústí štoly je zařícené, ale železné rudy se zde dají sbírat nejenom na odvalech, ale i na přirozeném výchozu v polní cestě asi 40 m vých. od hrany rokle.

Další hlubině dobývanou surovinou na území Prahy byl dolomit využívaný jako žáruvzdorný keramický materiál do vyzdívek kladenských pecí a pokusně i pro cukrovarnické účely. Důl leží ve Velké Chuchli v místě zvaném V dolech. Objekt je dnes využíván jako sklad trhavin. Část dolu je přístupna 20 m hlubokým propadem nad objektem výzkumného ústavu.

Těžba dalších surovin na území hlavního města probíhala v otevřených jamách. Jedná se např. o rýžování zlata (pravděpodobná hlubinná těžba zlata probíhala snad pouze na rozhraní katastrů obce Lipany a Kolovraty v místě U propadliště), glaukonitu z Proseka a Počernic, používaného na fasády domů, terry sienny z Běchovic, "Luftsalzu" - pravděpodobně epsomitu - z Jeleního příkopu a z Vyšehradu.

30-5n.jpg (11614 bytes) Foto 30/5.
V hloubětínských Hutích bylo zpočátku těženo sirnaté křídové uhlí. Později se těžba přeorientovala na hlubinné dobývání slévárenských písků, které se také používaly do pískových mýdel a jako štuk. Vstupní branka na pozemku p. Němce je jedním z posledních svědků této těžby.
Foto V. Cílek

Environmentální rizika hlubinné těžby surovin na území Prahy se koncentrují do dvou oblastí - na Petříně se jedná především o problém účinné drenáže spodních vod a zabránění opětovnému vsakování vod vytékajících ze štol do svahovin. Nejasná je situace na návrší Zlatý kůň v Hloubětíně, kde neznáme současné propady uhelných šachet, ale kde očekáváme, že několik desetiletí hlubinné těžby uhlí muselo zanechat na terénu své stopy. Zvláštním případem je podzemní prostora Višňovky, která zasahuje pod runway Kbelského letiště a přitom si udržuje relativní stabilitu. V každém případě musí územní plán respektovat možnost výskytu podzemních děl v dosti rozsáhlém prostoru mezi autobusovým depem Klíčov a Hutěmi.



Městské podzemí

Praha nemá rozsáhlé a spojené městské podzemí jako např. Tábor, Jihlava nebo Znojmo, ale spíš síť menších, izolovaných objektů různého stáří. Základový materiál říčních teras a mělká úroveň spodních vod nedovolily ve staré Praze rozsáhlejší výstavbu městského podzemí, které se proto soustřeďuje spíš na oblasti s kopcovitým terénem, kde pevné základové horniny a členitý reliéf umožňují zakládání podzemních staveb.

V následujícím přehledu se stručně zmíníme o hlavních skupinách podzemních staveb:

a) Sklepy: představují hlavní podzemní bohatství Prahy. Jedná se o několik stovek často velmi hodnotných objektů - např. sklep malostranského domu čp. 82 v ulici U lužického semináře je tvořen zachovaným obloukem Juditina mostu. Zvláštností Prahy je téměř 70 románských sklepů, jež původně byly jak sklepy, tak i přízemními částmi románských domů, které se dostaly pod zem díky 3 - 5 m mocným navážkám, které chránily zastavěnou část říční nivy před povodněmi. Sklepy jsou dnes často to jediné, co zůstalo ze staré zástavby města (např. základy zcela zmizelé Strahovské brány v Nerudově ulici leží ve sklepě domu čp. 247). Představují tedy důležité body při rekonstrukcích původní zástavby. Při asanaci města zůstaly některé sklepy nezavaleny a vzácně se projevují propady - např. na křižovatce u Mánesa se propadla při stavbě nábřeží vozovka do nezavalené části domu narychlo zahrnutého. Poměrně rozsáhlý sklep zřejmě rovněž dosud existuje pod vchodem do Nové radnice na Mariánském náměstí v místě domu čp. 102, kde existovala sladovna. S velmi rozsáhlými sklepy se setkáváme pod pivovary a pod kupeckými domy na náměstích. Sklepy tvoří dosud patřičně nedoceněný prvek k organismu města a to jak z historického, tak i z technického hlediska. Vysoké ceny energie a velmi dobré klimatické vlastnosti sklepů vedou též v řadě států západní Evropy k jejich opětovnému využití jako přirozených skladišť ovoce apod.

b) Historická kanalizace: Lokální kanalizační systémy byly budovány poměrně pravidelně od poloviny 17. stol. Pravděpodobně z té doby pochází zbytek kanalizace Klementina zřizované v roce 1660. Další větší stavby kanalizačních stok probíhaly v letech 1791 a 1816. Teprve velkorysá Lindleyova kanalizace z přelomu století řeší moderním způsobem problémy městského odpadu. Sestává z horní a spodní soustavy stok. Horní soustava má nejnižší bod 2,5 m nad hladinou Vltavy a ulehčuje spodní soustavě při deštích. Funguje jako přepad. Spodní soustava sbírá splašky z jádra města, vede je dvěma litinovými trubkami o průměru 1 m pod Letnou, podejde Stromovkou a vyústí v čističce v Bubenči. Moderní i historická kanalizace představuje neuralgický bod v životě něsta. Již v roce 1942 odhaduje A. Technik ve své knize "Muži pod Prahou", že není navštěvováno a čištěno asi 200 km historické kanalizace. Na mnoha místech v historickém centru města musíme počítat s existencí zvodnělých zbytků historické kanalizace a očekávat její agresivní působení na základy budov. Zároveň s přemnožením potkanů se šíří nebezpečná Weilova choroba, (na kterou např. ve Velké Británii ročně umírá okolo 20 diagnostikovaných osob, i když skutečné číslo je pravděpodobně vyšší), protože Weilova nemoc se projevuje jako viróza a nebývá rozeznávána. Problematický stav pražské kanalizační sítě představuje pravděpodobně nejzávažnější ekologické riziko podzemní Prahy.

c) Krypty: většina pražských kostelů má různě rozsáhlá sklepení, která sloužila až do josefinských reforem (zakazujících pohřbívání uvnitř měst), jako místa posledního odpočinku kléru, mnišských kommunit a význačných donátorů. Nejslavnější pražské katakomby leží pod kostelem Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici, kde se v patnácti velkých sklepeních nalézaly stovky, někdy dobře munifikovaných mrtvol vesměs z let 1720-1760. Významné krypty se nacházejí pod malostranským kostelem sv. Mikuláše, pod kostelem sv. Trojice ve Spálené ulici, pod kostelem sv. Havla v Resslově ulici a na dalších místech. Součástí církevního podzemí jsou rovněž podzemní kaple jako např. pod náhrobkem sv. Jana Nepomuckého na Pražském hradě, ve zrušeném kostele sv. Ducha na Křižovnickém náměstí aj.

d) Grotty: Jsou napodobeninami jeskyň. Mezi význačné pražské grotty patří renezanční grotta a sala terrena Valdštejnského paláce, grotta v Císařském mlýně ve Stromovce a grotta Gröbeho vily v Havlíčkových sadech.

e) Vojenské podzemí: Jsou reprezentována dvěma velkými skupinami staveb. K první patří podzemí cihlové barokní citadely, které známe z Vyšehradu, Kramářovy vily, Hládkova, Karlova a Strahova. Do druhé skupiny patří kryty a podzemní provozy z 2. světové války např. v Praze-Šárce, Braníku, Klíčově, u Penzijního ústavu na Smíchově, v lomu Svatoprokopském, aj. Obě skupiny bývaly využívány jako objekty civilní obrany nebo přímo jako objekty vojenské. Z hlediska dnešní doby jsou většinou zastaralé a nákladné na údržbu, takže bývají postupně opouštěny a je třeba hledat jejich náhradní využití. V minulosti byly podzemní objekty často likvidovány zavezením vchodu, což je nejméně vhodné řešení, protože zamezuje revizím stavu podzemí. V městském podzemí se setkáváme s řadou specializovaných objektů jako je např. podzemí bývalého pomníku J. V. Stalina na Letné, kryty, podzemní studánky (Pučka, Vyšehrad), napodobeniny jeskyň a další objekty, které vyžadují individuální přístupy zasahující mimo rámec této práce (viz např. V. Cílek, 1992).


Shrnutí:
Na území hlavního města dnes známe asi 170 význačných či zajímavých podzemních objektů. Patří mezi ně staré šachty, vodovodní a jímací štoly, podzemní lomy, krasové a pseudokrasové dutiny a rozmanitá nehomogenní skupina umělých historických podzemních prostor. Podzemí zasahuje do chodu města propady, podmáčením budov, sesuvy a svahovými pohyby i šířením kontaminací a možných infekcí. Zároveň však také může sloužit ke studiu historie krajiny a stavebního vývoje, mohou jím být vedeny inženýrské sítě, slouží jako skladiště i vinárny a výstavní prostory. Podzemní štoly odvodňují masív a zvyšují tak jeho stabilitu, ale mohou také přivádět vodu do svahovin a zvyšovat nebezpečí sesuvů. Územní plánování hlavního města by mělo počítat s těmito hlavními riziky vyplývajícími z existence podzemních objektů:

1. S krasovými dutinami se můžeme setkat v celé vápencové části Prahy. Jeskyně nebo krasové rozsedliny zaplněné zvětralinami mohou zasahovat pod dnešní erozní bázi. V prostoru mezi hlubočepským Jezírkem, lomem pod zrušeným kostelíkem sv. Prokopa a krasovou depresí Bílé rokle existuje pravděpodobně aktivní podzemní hydrologický systém, který je nutný respektovat při provádění prací ve dnu údolí.

2. Významnější pseudokrasové dutiny jsou vázány na sjíždějící okraje křídových plošin. Vyskytují se jako zející otevřené pukliny o šířce 10-30 cm (místy i přes 1 m) do vzdáleností nejméně 50 m od okrajů plošiny. Okraje křídových plošin (Prosek, Strahov, Vidoule, Střešovice aj.) by neměly být zatěžovány výstavbou.

3. Na okrajích křídových plošin na kontaktu propustných nadložních pískovců s podložními jílovci vystupuje hlavní křídová zvodeň, která byla jímána řadou historických vodovodních štol. Na dobré drenáži této zvodně závisí stabilita svahů. Problém je zejména nedořešen v případě Strahovského kláštera, kde kanalizace z roku 1906 zaslepila starý odvodňovací systém. Rovněž petřínské štoly chátrají a předávají část své vodní kapacity svahovým sedimentům, což může vést ke svahovým pohybům.

4. Podzemní dobývání písku bylo rovněž vázáno na okraje křídových plošin, zejména v pruhu mezi Libní a Hloubětínem; na Strahově a ve Střešovicích sahají podzemní lomy do vzdálenosti obvykle menší než 40-60 m od okrajů plošin a čas od času se přihlašují propady a statickým porušením zástavby a komunikací. Složitou oblastí je návrší Zlatý kůň mezi autobusovým depem Klíčov a Kbelským letištěm, které bylo po dobu jednoho století územím s intenzivní těžbou křídového uhlí. Přestože z této oblasti neznáme novější propady, je nutné při územním plánování starou těžbu respektovat. Podobná situace platí i pro severní okraj Červeného vrchu, kde v boční rokli pod tramvajovou smyčkou probíhala hlubinná těžba železných rud.

5. Nejasná a znepokojivá situace se týká historické kanalizace, jejíž desítky, možná první stovky kilometrů chodeb nejsou navštěvovány a čištěny. Rovněž novější kanalizace není vždy v uspokojivém stavu, dochází k únikům vod, zvyšování hladiny spodní vody, ke kontaminacím. Např. kapacita pramenů na Petříně se v důsledku úniků vod za posledních 15 let zdesateronásobila! Hlavní město tak pravděpodobně bude dříve či později postaveno před problém velkorysého řešení kanalizační a vodovodní sítě.

Do této kapitoly se již bohužel nevešly zajímavé údaje o významných moderních podzemních sítích, jako je např. odpadní kanalizační štola K a zvláště pak Pražské metro. Pro ilustraci snad jen dva schematické profily trasami A a C v kapitole č. 24.